Byly tu doby, kdy zde byl sníh tím absolutně nejdůležitějším. Byl to sen. Pokud chyběl sníh, chybělo vše. Běhěm delších a delších listopadových nocí, se k sobě ve stájích choulily děti a užívaly si staré příběhy a teplo zvířat. Ale jejich myšlenky, sny a přání utíkaly daleko pryč, směrem k obloze a mrakům na ní. První vločky byly událostí. A pak už stačilo pouze čekat a zanedlouho byl čas na lyžování.
Lyžování, no, nepřehánějme. Spíš to bylo o tom sehnat pár obstojných dřevěných prkýnek a nabouchat na to něco, do čeho se (i když spíše velmi výjimečně s větším úspěchem) dala uchytit noha. Asi nejlepší variantou byly tajně ukradené staré tetiččiny bačkory. A pak už jen vyrazit. Tenkrát tu nebyly žádné lyžařské vleky. Nebyly tu ani žádné helikoptéry nebo sněžné skútry. Nebylo tam vůbec nic. Respektive, bylo tam nic… a tyhle úchvatné hory.
Na ten kopec nad vesnicí bylo potřeba vylézt pěkně po svých. Hory byly jen kulisami. Příliš příkré, příliš nebezpečné a příliš vzdálené. A pak jste se sešoupali dolů. Tak nebo jinak. Ti nejlepší dokonce dělali i obloučky. Dolů, pak zpátky nahoru, dech zamrzával na pletených vlněných šálách a na oblečení se dělaly sněhové zmrazky. Pak zase zpátky dolů. A pořád dokola, dokud vám stačil dech.
Mnohým to stačilo a byli šťastní. Bylo jich hodně, ale ne všichni. Protože byli vždy tací, kteří viděli něco, co jiní ne. A někteří z nich se ptali sami sebe, jaký by to byl pocit, lyžovat na těch strmých svazích hor, těmi úzkými kuloáry. Šílené.
Arnaud, Aaron a Eric šplhají nahoru velmi rychle. Prostor před nimi se otevírá. Už jen chvilku, a pak bude čas přetraverzovat směrem doleva, sundat lyže a vytáhnout cepín a mačky. Pak bude potřeba jít úzkým hřebenem až na vrchol, obklopeni ničím jiným než prázdnem, které vás s omračující neodbytností zcela pohlcuje.
Je brzy ráno. Sluneční paprsky, které právě vykoukly na náhorní plošinu, začínají laskat vrcholky Dolomit. Některé z paprsků krájí ostrý vzduch a mačky na botách, které neváží ani kilo a půl, odsekávají drobounké, modré kousíčky ledu. Lehké a výkonné sendvičové lyže vyčnívají nad třemi hlavami a pro tuto chvíli se prokousávají pouze vzduchem.
Kdysi to bylo jiné. Mít opravdové lyže. To jste museli mít skutečně štěstí. Pokud jste měli ty správné přátele, kteří lyžovali s horolezeckými jednotkami, možná, že vám dali sem tam pár zlomených lyží, abyste si je spravili. Ne nutně stejných lyží. A pokud byla některá delší, stačilo kousek uříznout. Ale pořád byly o tolik lepší, než ta prkýnka ze starých sudů. S tímhle se už dalo pořádně zabojovat a svištět z kopce dolů rychle a přesně tak, jako opravdoví šampióni. Tak jako Zeno Colò, který jel z Malého Matterhornu rychlostí stošedesát kilometrů za hodinu. Bylo jenom potřeba obléct si jeden svetr navíc a mohli jste vystoupat výš, dál, do těch míst, která byla předtím pouze majestátní kulisou. A kdo říkal, že se nedá sjet kuloár?
Arnaud má 32 let a lyžuje od okamžiku, kdy se naučil stát. Tak to v jeho rodině chodí. Nejdřív na horách doma, ve Švýcarsku. Pak, no, svět je větší. Během třiceti let stihl Arnaud lyžovat více méně všude. Od Alp po Skalisté hory, od Aljašky po Irán. Ale od okamžiku, kdy objevil masiv Pale di San Martino v Dolomitech, neuplyne rok, aby se sem se svými přáteli nevrátil. Tady nejsou žádné otevřené sjezdovky, na kterých máte pocit, že můžete lyžovat donekonečna. Toto jsou hory z dolomitského vápence, hory plné kontrastů. Ale přesto, nebo možná právě proto, stojí za to to zkusit. Rokle jako tyto, s tak charakteristickými a hravými rysy, no, ty jinde nenajdete. Tady musíte umět lyžovat přímo královsky.
Eric, který jde trochu pomaleji, se na chvíli zastaví. Tady je doma. Tady v těchto horách se narodil. Zná je i se zavřenýma očima, každou nerovnost, každý kámen. Zatímco jeho přátelé rychle stoupají, dívá se na jejich obrysy zahalené v nejmodernějším technických materiálech. Tomu celému dominuje mrazivá a vibrující atmosféra očekávání. Usměje se a pokýve hlavou. Právě toto je důvodem, proč tak rád bere lidi do Pale. Pokaždé je to jako poprvé. A v jejich užaslém pohledu vidí to, co cítil jako dítě na svém prvním výstupu. Ono konstantní objevování krásy, která vás obklopuje, je něco tak delikátního, že tomu musíte být odevzdáni plně, vášnivě a s láskou.
Aaron začíná studovat trasu sjezdu. Jeho oči zkoumají povrch sněhu uvnitř kuloáru, představuje si otočky, které na tom neposkvrněném povrchu vykrouží. Zastaví se u kusů skály, které na rovných úsecích vystupují ze sněhu, a posuzuje jejich výšku a možné nebezpečí s přesností hodináře, který kontroluje mechanismus hodinek. Podívá se dolů do vesnice v údolí, které stále leží ve tmě. Nadechne se ostrého, čerstvého vzduchu. Zasměje se a začne něco hledat v batohu.
Ticho. Vzduchem se nese pouze jemný zvuk stále užších oblouků vykrajovaných ve vzájemném souladu třemi páry lyží.
Se šustěním se otevře malá plachta na speedriding. Arnaud a Eric zpomalí a opatrně míří nalevo od skoku, který je až příliš vysoký. Aaron ne. Aaron namíří lyže přímo tím směrem. Soustředěním mhouří oči. Lehce skrčí nohy a nadzvedne je. Zadrží dech. Pod lyžemi už nemá sníh. Teď neobjímá skluznici jeho lyží nic než vzduch. Pár sekund, pak se všude kolem rozvíží měkký a zářivý prašan.
O hodně dál, dole ve vesnici, roztáhne ruka, vykreslená časem a sněhem devadesáti zim, závěs, který její majitel odhrnul, aby mohl nahlédnout ven. Pár jasných očí, ve kterých se odráží moudrost prožitých let, se rozsvítí stejným světlem, které v nich svítilo, když byl svět o něco mladší a lyžovalo se jen na páru prkýnek. “Proč ne?”, zašeptá hlas. “No, co, stáří je pro ty, kteří se cítí staří. Jo, dnes se jde taky na lyže.”
Aaron Durogati
31 let, narozen v Meranu, v Jižním Tyrolsku. Vyrostl obklopen jedněmi z nejhezčích vrcholků celých Alp: od Ortles po Gran Zebrù, od Ötztalských Alp po Dolomity. Od malička byl zamilovaný do paraglidingu a díky svému otci se stal nesmírně talentovaným pilotem. Vyhrál desítky závodů a zúčasnil se vícero průzkumných výprav. V průběhu let rozšířil svou vášen o lyžování a nedávno také o lezení.
Arnaud Cottet
32 let, narozen ve Švýcarsku a vychován na sněhu všude po celém světě. V životě Arnauda Cotteta jsou dvě klíčová slova: lyžování a zvědavost. Od svých 16 let cestoval - jak kvůli lyžařským závodům (mimo jiné je olympijským rozhodčím ve freestylových závodech), tak aby objevoval a vyprávěl o neuvěřitelných místech. Od Aljašky po Írán, od Afganistanu po Nový Zéland, Arnaud lyžoval skutečně všude. Také rád režíruje dokumentární filmy a dělá pořady do rádia.
Eric Girardini
42 let, narozen ve Feltre na úpatí Dolomit. Lyžuje od tří let, nejdřív na sjezdovkách za domem, pak na vrcholcích hory Pale při hledání příkrých, divokých a málo známých míst. Proč? Protože vyrostl v horách, samozřejmě. Ale také a hlavně proto, že lyžování považuje za způsob, jak vyjádřit kým skutečně jste. Pracuje jako horský vůdce ze dvou důvodů: aby mohl každý den žít svou vášní a aby mohl i ostatním lidem pomoci objevit kouzlo “svých” hor.
Piero de Lazzer
89 let, narozen ve stínu Pale di San Martino, kde i žije. Byl, doslova, jedním z průkopníků lyžování. Objevil a sjezdil nespočet cest na Pale a na Lagorai. Začal jako dítě, když byl sníh ještě jako sen, jediná skutečná zábava v zimě, a lyže nebyly nic víc, než prkna ze starých sudů. Do dnešního dne stále lyžuje (a nemá v úmyslu s tím přestat). Má dvě vášně. První: dobře vykroužený oblouk. Druhou: rychlost, která souvisí s tím, jak bezpečně se na lyžích cítí.
Text a foto: Salewa
